Jak se stavět na vlastní nohy | Příběhy živnostníků

Tento příběh mi poslal pan Jakub, který začínal jako geodet, poté prošel novinářskou štací v velkém vydavatelství, pracoval i jako novinář na volné noze, a nyní vede tři zpravodajské weby o outdoorových aktivitách.

Prošel jsem snad všechny způsoby, jak se živit s výjimkou velkopodnikatele a rentiéra. Ne že bych nechtěl, ale na to jsem neměl štěstí, původ ani dost schopností.

Letos mi bude padesát let, a tak se můžu ohlédnout, co se mi podařilo, co mělo smysl a jak jsem byl v práci spokojený. Podotýkám, že tyto tři kategorie spolu vůbec nesouvisejí! Pokud se sejdou, je to spíš shodou okolností, než pílí a znalostmi.

Základy postavili kolegové

Základy pracovní morálky mi dali kolegové a šéfové v Geodetickém a kartografickém podniku, jehož nástupce dnes jmenuje Zeměměřický úřad.

Socialismus sice ještě zuřil v plné síle, ale my zeměměřiči jsme pracovali v podstatě v úkolové mzdě, po dvojicích, daleko od pražské centrály, my nejmladší z průmyslovky obvykle někde v horách, kde byla práce nejtěžší. Šéfové přijeli na kontrolu jednou-dvakrát do roka, výsledky měření se zpracovávaly následující rok.

Každý z nás měl pod sebou jednoho pomocníka s nevalným životopisem, občas jsme se operativně spojili přes vysílačky do spolupracujících skupin přes půlku okresu, někdy jsme si vyžádali zkušeného specialistu inženýra.

Dělali jsme si zásoby napracovaných hodin daleko dopředu, protože náskok proti plánu se dal velmi rychle ztratit, když jsme zapadli autem do bahna někde hluboko v lese pak šli prosit traktoristy do vesnice o pomoc, když průsek, kterým bylo před deseti lety dobře vidět skrz teodolit, zarostl a my museli nastartovat motorovou pilu, když spadla kostelní báň a my neměli na co zacílit dalekohledem, nebo když třeba napadl sníh o měsíc dříve a my bylki nuceni předčasně ukončit sezonu. Přesto všechno jsme dokázali měřit kilometrové vzdálenosti na milimetry a všechny úhly na setiny vteřin.

Byla to dokonalá příprava na to, co přišlo koncem roku 1989. Naučená zodpovědnost a plánování se mi hodily v následujících letech mnohokrát.

V kapitalismu do mediálního podnikání

Měl jsem po dvouleté povinné vojenské službě, oženil jsem se a konečně jsem se dostal na vysněnou vysokou školu. Vystudoval jsem knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, které se během studia přejmenovalo na informační vědu.

Během státnic mě šéf katedry dohodil do firmy, která spustila provoz teletextu. Byla to několikaletá anomálie. Na kanálu České televize běžel soukromý teletext zaměřený na ekonomiku a především burzovní údaje. Tehdy jsme je vozili na disketě tramvají z Můstku do Vysočan a tam je rychle kopírovali do vysílání. Šlo o čas, protože tehdy byl každý Čech burziánem, Viktor Kožený s podporou Václava Klause se teprve chystal vylupovat fondy a podílníci CS fondu ještě nevěděli, že je připraví o peníze Pavel Tykač.

V hlavě se mi rozleželo, co jsem do té doby udělal. Bylo mi 27 let, narodil se mi první syn a dařilo se nám dobře. Práce ve státním úřadu byla vlastně dost podobná jako v korporátu. Teletext vydávala finanční společnost, kde jsem sice šéfoval malému oddělení, ale moc se to nelišilo od zeměměřické dvojice. Manévrovací prostor jsem měl přibližně stejný. Už jsem se trochu nudil. Oproti měření v terénu mi chybělo vzrušení z rizika, ze nejistoty a neočekávaných akcí.

Nejlepší léta pod liberálními Němci

Na konkurz jsem přešel do deníku Mladá fronta Dnes. Právě ho koupili Němci. Do čela se vyhoupnul skvělý šéfredaktor. Svoboda novinářů byla téměř úplná, němečtí majitelé byli liberální a hleděli si pouze peněz a dobré pověsti listu. Imponovalo mi, že se odmítali bavit s politiky a byznysmany napojenými na státní rozpočet. Naučil jsem se tam mnohé z novinářského řemesla, prokoukl triky, jak se balamutí média, nahlédl na denní provoz redakce, inzerce i tiskárny. A dostával pravidelné dávky adrenalinu. Zatímco jsme likvidovali jednu nečistou firmu za druhou, pronásledovali jejich manažery a pranýřovali jejich služby i výrobky, oni hledali skuliny, jak se nás zbavit. Pitvali se svými mediálními poradci každé slovo, které bylo otištěno, chtěli vidět naše podklady a zdroje, posílali nás k soudu a podávali trestní oznámení jako na běžícím pásu. I to se mi později hodilo.

Ačkoliv vydavatelem MF Dnes byla velká korporace, nota bene z Německa, cítil jsem se velmi volně a co bylo ještě důležitější, vnitřně jsem souhlasil, že všechna omezení ve firmě mají smysl a že mohu ctít naprostou většinu svých zkušenějších kolegů. Ještě jsem stihnul založení a první krůčky internetového deníku iDNES a šel jsem zase o dům dál. Přišli noví manažeři, nový šéfredaktor a jako mávnutím kouzelného proutku se změnila atmosféra v redakci i vydavatelská politika. Liberální doba byla pryč.

Volná noha bez pravidelné výplaty

Ve 33 letech jsem opustil svět velkých podniků a skočil na volnou nohu. Do té doby jsem občas udělal něco za peníze mimo firmu, ale byly to v podstatě štěky. Občas jsem vedl nějaký dětský kurz, pomáhal s outdoorovými akcemi, připravoval teambuildingy, nebo jsem napsal na vyžádání článek. Teď jsem v tom byl až po uši. Soustředil jsem se na to, co jsme uměl nejlépe. Psal jsem články jako nájemný novinář. Největší zájem byl od mých bývalých kolegů, kteří se časem rozprchli do různých redakcí novin i časopisů, případně do podnikových časopisů typu B2B i B2C (tedy pro obchodní partnery nebo klienty). Působili tam jako vedoucí nebo editoři a články i fotky objednávali.

Mojí výhodou byla na tehdejší dobu jistá výlučnost témat, protože jsem se specializoval na outdoorové sporty nahlížené ze všech stran, dodával jsem autentické fotografie, nedělal jsem řemeslné chyby, stačilo tedy můj produkt dát rovnou grafikovi do počítače, a důležitá byla také spolehlivost, co se týče termínů. Tehdy uměl málokterý novinář napsat čtivou autentickou reportáž třeba ze splutí Lužnice, doplnit ji o atraktivní fotky, přidat mapku, zjistit ceny za půjčení lodi a za ubytování v kempu, a ještě doplnit rozhovor s kempařem o jeho živnosti.

Všechno to byly záležitosti, které jsem posbíral ze zkušeností svých kolegů v předchozích zaměstnáních.

Tři roky jsem tímto způsobem pracoval jako OSVČ, bez smluv, bez živnostenského listu, pouze jsem se ohlásil na finančním úřadě, sociálce a zdravotní pojišťovně. Co jsem si vypsal, to jsem měl. Nebylo toho moc, ale k uživení to stačilo. Naštěsttí jsem pracoval především pro velké vydavatele a ti platili domluvené peníze v daných termínech.

Narodil se nám druhý syn. V porovnání s velkými korporacemi jsem paradoxně ztratil velký kus pracovní svobody. Moje pozice nebyla tak silná, abych si mohl dupnout a přikázat, jak s mými články zacházet a na jaká témata bych měl psát. Mnohokrát bylo sice jasné, že je u vydavatelů, především menších časopisů, něco špatně a že ze stávajícího potenciálu by šlo získat mnohem více, ale to nebyla moje role. Většinou jsem pracoval sám, někdy s přiděleným fotografem. Dělal jsem cokoliv, o co si redakce řekly. Sám pro sebe jsem měl jen dvě omezení – nebudu dělat pro bulvár a pro komunisty. Do Práva jsem opravdu nikdy nenapsal ani řádku a v Blesku jednou vyšla moje fotka, když vodáci hromadně splouvali pražský potok Botič.

Na skok do korporace

Když jsem cítil, že mi chybí větší redakce a hlavně inspirace ze vzájemné spolupráce redaktorů, kývl jsem na nabídku ekonomického časopisu Profit, abych se stal zástupcem šéfredaktora. Bylo jasné, že to nebude na dlouho, protože jsem měl na starosti černou personální práci.

Hodně zaměstnanců jsem vyhodil, hodně lidí přijal, spolu se šéfredaktorem přetvořil časopis a pak dal výpověď.

Časopis patřil do velké finanční korporace a ta si na dohled nad časopisem najala lidi, kteří médiím nerozuměli. Osobní iniciativu redaktorů i celé redakce velmi zúžili kvůli obchodním zájmům korporace, což jsem nepřenesl přes srdce. Doslova zevnitř jsem viděl v malém to, co se odehrálo o deset let později, když Andrej Babiš koupil Lidové noviny a MF Dnes.

Živnost naostro a doopravdy

V pětatřiceti letech jsem se spojil s jedním příbuzným a založili jsme malé vydavatelství. Nejdříve na jeho živnostenský list a moji praxi OSVČ, později jsme to změnili na společnost s ručením omezením. Já uměl vytvářet obsah a on prodávat reklamu. Postupně jsme spustili tři zpravodajské oborové weby www.horydoly.cz o outdoorových aktivitách, www.desitka.cz o novinkách v Praze 10, www.koupani.cz o bazénech, koupalištích a aquaparcích. Potom jsme přidali inzertní zastoupení pro mnoho cizích webů a prodávali jsme reklamu nejen pro naše portály, ale také pro konkurenci. Pár let jsme vydávali také tištěný časopis Horydoly.

Hlavní zdroj našich příjmů byla internetová inzerce. To ale nebylo vůbec jednoduché! Přišli jsme na zcela nevzdělaný trh. Outdoorové firmy a vůbec malé a střední podniky tehdy neměli nikoho, kdo by rozuměl pořádně internetu a už vůbec ne internetové reklamě. Dva roky jsme vlastně jen učili naše budoucí klienty, co je to reálný uživatel. Při tom jde o základní jednotku, podle které se prodává reklama na webu.

Měli jsme původně představu o větších ziscích a obratech, plánovali jsme také více zaměstnanců. Nakonec jsme vlastně téměř všechno outsourcovali a práci necháváme dělat mimo hlavní pracovní poměr. Outsourcing je pro nás výhodný především kvůli tomu, že bychom veškerou kapacitu zaměstnanců nevyužili. Takže si pronajímáme internetový provoz, softwarové služby, účetnictví, dříve i tiskárnu a distribuci časopisu.

Poté, co jsme se s příbuzným pracovně rozešli, máme outsourcovaný i prodej velké části reklamy. Obsah našeho webu a případně články či větší projekty pro cizí média vytvářejí lidé placení přesně podle výkonu na honoráře nebo na faktury. Interní zaměstnankyně je pouze editorka, která komunikuje se všemi autory, já jako šéfredaktor, a na dva částečné úvazky webmaster pro drobné operativní úpravy na webech i v počítačových systémech a manažer inzerce pro umísťování inzertních ploch ve správný čas a na správné místo.

Vlastní vydavatelství mi zase zvětšilo prostor pracovní svobody. Za to musím uvažovat s větší odpovědností za chod firmy a také za zisky. Tak malé vydavatelství v tak vysoce konkurenčním prostředí je neustále na hraně bytí a nebytí. Pokud se nevyvíjí, nebojuje o čtenáře ze všech sil, nesleduje konkurenci a není o krok před ní, velmi rychle skončí na smetišti dějin.

Po zkušenostech se všemi typy obživy mohu říci, že řídit malou firmu nebo živnost (což je pro majitele prakticky to samé), je nejvíce rizikové, nejvíce vyčerpávající, vezme si to nejvíce času, sil a znalostí. Za to poskytuje uspokojení, že to člověk sám dokázal. Nejmenší starosti mají proti tomu zaměstnanci velkých korporací, a pokud pracují v dobrém podniku na dobrých službách nebo při výrobě kvalitního produktu, mohou dosáhnout také velkého uspokojení. Pokud firma není dobrá, frustrace je potom veliká.

Jaké zkušenosti ze začátků svého podnikání máte vy? Daří se vám, nebo to není až tak růžové? Pokud chcete, napište mi do komentáře. Nebo můžete napsat celý článek, který zde zveřejním, stačí mě kontaktovat a domluvíme se na podrobnostech.