Jak začít podnikat v oblasti Public Relations? A jak vychází srovnání zaměstnaneckého poměru vůči osobě samostatně výdělečně činné? Dočtete se v článku.
Něco o mně
Pocházím z malého města na jihu Čech, ale po vysoké škole jsem zůstala pracovat a bydlet v Praze. Letos mi bude padesát a celý svůj profesní život se věnuji reklamě a Public Relations nebo médiím. Myslím, že v tomto oboru už mě celkem nemá co překvapit. Snad jen kdyby všichni klienti začali platit včas a v rozumných lhůtách.
Zaměstnání vs. OSVČ
Vystudovala jsem sice něco jiného, ale po revoluci jsem dostala nabídku odjet do USA na stáž v oboru media-komunikace a nic jiného jsem už po návratu dělat nechtěla. Začínala jsem jako klasický zaměstnanec, a to ve státní správě, ale po několika letech jsem se cítila unavená stále větší byrokracií a také pocitem, že za mnou nezůstává nic konkrétního, že jsem se rozhodla odejít pracovat do soukromého sektoru.
Práci jsem našla v renomované síťové reklamní agentuře, přesněji řečeno v její dceřiné společnosti zaměřené na Public Relations. Moc mě to bavilo, byla jsem svobodná a plná nadšení, takže v práci jsem trávila hodně času, někdy i o víkendech.
Z agentury jsem přešla na stranu klienta a zase zpět do jiné agentury. Byla to doba sbírání zkušeností a kontaktů. V Praze zná každý každého a díky jednomu kolegovi jsem se dostala do úplně nového světa – do redakce společenského časopisu. A tady jsem se poprvé ocitla v situaci osoby samostatně výdělečně činné.
Po asi půl roce za mnou totiž přišla ekonomická ředitelka nakladatelství, že jim na 2 měsíce bude chybět jedno zaměstnanecké místo a že mě jako nejmladší a svobodnou prosí, zda bych na tu dobu nešla takzvaně na volnou nohu, pak mě zase přijmou zpět. Svolila jsem, psala jsem dál pro stejný časopis, ale z domova a placená jsem byla na základě honorářů jako jiní externisté.
A protože jsem měla strach, zda finančně vyjdu, začala jsem v té době ještě dabovat nekonečné seriály a pracovat v jednom rádiu. A k tomu mě oslovili kamarádi z divadla, zda bych jim nepomohla s propagací, a také redakce jednoho deníku s nabídkou externí spolupráce. Všechny příjmy byly autorské honoráře a, i když tato etapa za čas skončila, na sociálce mě vedli ještě asi deset let mezi „umělci“.
Byla jsem v jednom kole, ale kvůli nečekanému onemocnění jsem musela opět změnit plány. Po půlroční pracovní neschopnosti, kdy jsem v podstatě jen ležela, četla nebo koukala na televizi, protože nic jiného mi zdravotní stav nedovolil, jsem byla bez peněz a bez zakázek. Stejně jako u ostatních OSVČ, nemoc není omluva ani v mém oboru. Nemůžete? Chyba, klienti jdou jinam.
Doslova jsem uprosila lékaře, aby mě pustil zase pracovat, ale musela jsem mu slíbit, že to nebude žádný velký stres. Šla jsem tedy pracovat do středně velkého hotelu jako recepční. Jednou se v našem hotelu ubytovali dva pánové z Británie a během hovoru mi řekli, že jejich krajanka shání externisty pro PR agenturu. Pak už to šlo rychle – ještě během práce v hotelu jsem začala pracovat pro agenturu, pak jsem z hotelu odešla, udělala si živnostenský list a dalších několik let strávila opět na volné noze, teď už jako živnostník.
Co to je Public Relations?
Při vyřizování živnostenského listu jsem narazila na zajímavý problém. Dámy v kanceláři netušili, co je to Public Relations, a trvalo mi dost dlouho, než jsem je přesvědčila, že to není to samé, co reklama. Ale nakonec se to povedlo. Bylo to v roce 1996 a PR tehdy neznal skoro nikdo, včetně klientů. Snad tisíckrát jsem vysvětlovala, jak to funguje, že tisková zpráva není inzerce a že komunikaci s novináři nespočívá v tom, že já jim něco řeknu a oni to slovo od slova napíší.
Na počáteční výdaje jsem si půjčila od rodiny – počítač, tiskárna, internetové připojení byly tehdy v poměru k průměrnému příjmu neporovnatelně dražší než teď. První stolní počítač jsem si koupila na splátky, ale co mě skutečně ničilo, byly telekomunikační poplatky. V té době jsem měla asi 10 let požádáno o pevnou telefonní linku a pořád jsem neměla telefon, takže jsem si pořídila svůj první mobil. A pak jsem měsíc co měsíc musela zaplatit 3-4 tisíce za hovory. Kdo má dnešní paušál za pár stovek s neomezenými minutami, SMSkami a daty to těžko pochopí, ale tehdy jsem platila neskutečné peníze v podstatě jen za hovory. A to jsem se snažila volat opravdu jen v nutných případech.
Prací jsem tehdy trávila v průměru 10-12 hodin denně a to nepočítám účetnictví a nutnou administrativu. Zavedení výdajových paušálů jsem proto uvítala jako velkou pomoc. Časem jsem se opět vrátila do práce jako zaměstnanec, ale vždy jsem měla alespoň několik menších klientů při zaměstnání, takže OSVČ jsem vlastně nonstop už více než 20 let.
Od začátku podnikání jsem si platila daňového poradce ze dvou důvodů – sice jsem časem slušně zvládla jednoduché účetnictví, ale chtěla jsem, aby mě někdo kontroloval a taky upozorňoval na neustálé změny v zákonech. Druhým důvodem bylo, že jsem daně platila vždy až v červnu a taky zálohy na další rok se mi tak zvedaly až v létě. Rok od roku jsem totiž platila víc daní, zdravotního i sociálního, aniž bych měla pocit, že mám o to víc peněz.
Velký problém tehdy byl i nemožnost půjčit si malou sumu peněz. Na podnikatelském účtu jsem tehdy nemohla mít kontokorent, což byl problém zvlášť ve chvíli, kdy se nějaký klient zpozdil s úhradou faktury. Když jsem do své banky přišla, že bych potřebovala půjčit asi 20 tisíc na doplacení daní a pojištění, koukali na mě jako na exotické zvíře. Nabídli mi 100 tisíc s šíleným úrokem a komplikovanými podmínkami, což jsem odmítla. Vyřešila jsem to kontokorentem na soukromém účtu. Tehdy jsem paradoxně jako zaměstnanec vydělávala na podnikání.
Padesátka na krku v oboru plném dychtivé mládeže
Podnikáním jsem nijak nezbohatla, nemám se sice špatně, ale pořád hlídám, aby na účtu bylo dost peněz na všechny nutné platby. To je i důvod, proč jsem nikdy nenašla odvahu své podnikání rozšířit a přijmout zaměstnance. V mém oboru se u klientů stále prodlužují splatnosti, takže bych potřebovala mít alespoň půl milionu finanční rezervy, abych si mohla dovolit platit zaměstnance, které nezajímá, že klienti platí pozdě. Taky by to znamenalo mít účetní, nakoupit počítače, mobily, větší tiskárnu… Je to pro mě příliš velký risk, do kterého se mi nechce zvlášť ve chvíli, kdy už nejsem nejmladší a komunikace s některými klienty je čím dál složitější.
V marketingu totiž vládne mládí, ale bohužel, ne vždy je to vláda smysluplná. Je pro mě stále těžší se ironicky nesmát, když mi hezká slečna těsně po vysoké (v lepším případě) nebo ještě studující (v horším případě) má zadávat práci a vůbec, ale vůbec tomu nerozumí. Obdobné je to často i v agenturách. Mám na to svou teorii – celý reklamní a komunikační obor se propadl, všude se šetří a mladí jsou prostě levnější než jejich zkušenější kolegové.
Když jsem pracovala v agentuře jako kmenový zaměstnanec, podílela jsem se i na výběru nových kolegů a někdy to bylo opravdu tristní – znalosti mizerné, finanční požadavky závratné. Nejradši jsem vychovávala nové lidi od nuly – začínali jako brigádníci na akcích, pokud byli dobří, dostali šanci na částečný úvazek při škole a po škole nastupovali jako hotoví a zaškolení lidé. Někdy mi ta šance učit mladé lidi chybí, ale třeba se jednou k rozšíření odhodlám.
Naštěstí mám několik klientů, pro které pracuji již dlouho a nové zakázky většinou získávám na jejich doporučení. Nebojím se ani novinek – doučila jsem se online komunikaci a schopnost hledat informace na internetu jsem přivedla téměř k dokonalosti.
Práce mě pořád baví, jen bych si občas ráda dala pauzu, ale nejde to. Leda bych vyhrála v loterii, ale to asi nehrozí. Kdybych se měla znovu rozhodnout, obor bych neměnila. Jen mě poslední dobou děsí nápady na ještě vyšší odvody a další komplikace podnikání, s nimiž přicházejí politici. Doufám, že mi podnikání úplně neznechutí.
Jaké zkušenosti ze začátků svého podnikání máte vy? Daří se vám, nebo to není až tak růžové? Pokud chcete, napište mi do komentáře. Nebo můžete napsat celý článek, který zde zveřejním, stačí mě kontaktovat a domluvíme se na podrobnostech.